Z lomu do Svatého Jana

Čas nám nepřeje, beru vůz a jedeme do Loděnic, trochu jsme zaspali. Na náměstí parkujeme a vydáváme se po zelené směrem k vlakovému nádraží a dál do kopce kolem vápenky. Prvních 1,5 km je celkem nepohodlných, cesta vede po hlavní silnici, kde je sice malý provoz, ale o to rychleji řidiči řežou zatáčky. A máme tu překvapení. Zelená vede na zpola obehnaný pozemek plotem. Chvilku váháme a i přes nápis informující nás o soukromém pozemku se pouštíme po zelené, kudy je kreslena. Myslím, že za několik týdnů nebude jiné cesty, než pokračovat dál po silnici a na zelenou se napojit o cca 1 km dál. Prostě se nepůjde po louce. Na silnici se po pár minutách stejně vracíme a po 500 metrech jsme ze silnice definitivně pryč a vcházíme na louku, která je z části plná aut, přestože zde není oficiálně značené parkoviště. A to už jdeme celkem po rovině směrem k prvnímu cíli našeho výletu. Jsme zde, Solvayovy lomy. Krásné místo. Už z dálky je slyšet vláček, který se nám po pár vteřinách zjevuje. Za sebou mašina táhne otevřené vagony plné rodičů s dětmi. Úzkokolejka vede celým areálem. Je to skvělý zážitek nejen pro děti. I ti dospělí kluci si zde přijdou na své. Vláček míjí nákladní vozíky, vstup do štoly, velké nákladní auto i nakladač, Trambus a další. V areálu je velmi napilno a i přes víkend se zde pracuje na rozšíření a údržbě areálu. Jdeme dál k druhému cíli. Cestu volíme ne přímo po vyznačené trase. A je to tu. Lehce adrenalinový pohled po strmém svahu dolu do lomu. Pokud se zde vydáte, držte mazlíčky, sebe i své ratolesti na uzdě. Přes hustý porost se kraj zjevuje velmi nenápadně. A pád z desítek metrů by byl zřejmě poslední. Nejsme jediní, kdo se sem chodí kochat. Cestičky jsou vyšlapané a napojují se na hlavní pěší stezku. Zatajujeme dech, je to tu. Před námi se otevírá luxusní pohled do Svatého Jána pod Skalou. Co dřív, kam se podívat, kterým směrem? Prostě nádhera. Fouká vítr a podtrhuje celý zážitek. Dáváme si pozor, místo je ještě nebezpečnější než pohledy do lomu. Pořizuji několik fotek a znovu se oddávám pohledům do údolí. Je čas pokračovat dál. Stezkou scházíme přímo do Jána a navštěvujeme místní kostel. Doporučuji nenechat si návštěvu svatostánku ujít. Další silná atmosféra nás pohlcuje a nechce se nám odcházet. Je zde celkem živo a tak spěcháme na oběd. V místním penzionu si dáváme jídlo a studujeme, kterým směrem se jak vydáme. Vyrážíme po žluté směrem na Vráž. Cesta jde lesem, ale i zde dejte pozor, hlavně na cyklisty, kteří si tu užívají volný styl. Ve vysoké rychlosti se na nás v nepřehledném úseku, kterých je zde dost, vyřítí cyklista a neřízeně letí do lesa mezi stromy, aby zabránil střetu. Pln hněvu a slov vhodných po 22. hodině se dostává z houštin zpět na stezku. Ve Vráži sedáme na autobus a během pár minut jsme opět v Berouně na náměstí u auta. Terén není moc náročný, snad jen lehce nebezpečný. Ale pokud se dodržuje bezpečnost, věřím, že si výhledy užijete stejně, jako my. Těch 12 km nám uteklo, jako voda.