Z Bílky na vrchol

Beru psa a vyrážíme na odpolední výlet do přírody. Autem z Prahy po dálnici D8 směrem na Lovosice míjíme Říp i Lovoš. A před námi se už místy ukazuje cíl výletu. Je to Milešovka. Často kolem ní jezdím, ale nebyl ještě čas, až dnes. Před samotnou cestou na internetu pátrám odkud na vrchol Milešovky vyrazit, kde parkovat. Jsou dvě místa, ze kterých lze vyrazit. Jedním je obec Milešov a druhým obec Bílka. V obou se dá dobře parkovat. Já volím Bílku. Auto necháváme na vyhrnutém parkovišti, uvazujeme psa a vyrážíme. Teď už to půjde pouze do kopce. Je nádherné slunné počasí a vidíme, že nejsme sami, koho slunce vytáhlo do přírody. Bílka působí příjemným dojmem. Ve středu obce je celkem moderní kaple a o kousek dál úchvatná, ale v polorozpadlém stavu, budova bývalého hostince. Po pár stovkách metrů procházíme kolem moderního kamenného kříže, který vrhá zajímavé stíny do sněhu, kolem kamenných židlí, které vybízejí k posezení a kochání se. Jen kdyby nebyly tak studené. Výhledy do kraje jsou krásné, a ještě krásnější budou z vrcholu. A už jsme nad obcí u stanice nákladní lanovky na Milešovku. Tudy se vozí veškeré potřebné věci na vrchol. Odtud už není potřeba sledovat turistickou značku, prostě jdete do kopce. Terén není náročný a pes táhne jako šílený. Nebude trvat dlouho a poběžím za ním do kopce. Na druhou stranu je bezva výtah. Cestou nahoru potkáváme mnoho rodinek s dětmi a psy. Nedivím se, procházku za tak slunečného počasí si málokdo nechá ujít. Tahanice s naším psem je pokaždé, když míjíme jiné lidi se psy. Je to prostě obranář. Cestou toho není moc vidět, hustý porost, byť bez ošacení, brání celkovému výhledu. Cesta začíná pěkně klouzat. Najednou se proti nám řítí skupinka dětí, která se vrací z vrcholu a stezku sjíždí na igelitových pytlích. Jako zimní radovánka fajn, jen na jiném místě. Je po kolena sněhu, tam, kde se dá jít, je to hezky vyšlapané, ale na těch prudších úsecích navíc uklouzané. Čím blíže vrcholu, tím se stoupání zvedá. Pořad to ale není náročný výšlap. Až tedy do teď. Stoupání je příkřejší, cestička užší a riskantní. Na levé straně sráz, uprostřed sportující děti a napravo, napravo zase kameny. Nejsme jediní, kteří mají s klouzačkou problém. Stromky okolo stezky jsou orvané, že už není, kde se jistit. Oběd jsme si nedali, dáme si na vrcholu. Internet sliboval restauraci. Jsme pár metrů před cílem. První pohled, který nás vítá, je stavba observatoře. Je to malý zámeček. Už vidím i prostor, ze kterého je krásný výhled do kraje. Doslova utíkám a přemýšlím, jak to udělat, aby na fotce nebyla vidět technika k měření teplot a všeho dalšího. Zjišťuji, že i s tím je to na fotkách pěkné. Dělám první záběry. Lidé nám za zády sviští, jak o závod. Už zde začíná klouzačka. Vítr je silný, a tak se moc nezdržujeme, ale odebíráme se na horký čaj. Restaurace je hned vedle a fasáda napovídá, že i vevnitř by to mohlo být novější. Saháme po klice a čteme „Restaurace dlouhodobě uzavřena“ nebo něco v tom smyslu. Hlady už šilháme. O pár desítek metrů dál je bufet. Blížíme se a čteme nabídku. Se čtením je to rychlé a tak se domlouváme, že půjdeme zase dolů a honem někam na oběd. Vítr je opravdu silný, dělám poslední fotky a jdeme zpět. Bohužel není jiná možnost a jdeme stejnou cestou dolů. Hned z kraje nejnáročnější úsek. Prima, je to v o něco uklouzanějším stavu než před 30 minutami. Závodníky na trati podporují rodiče slovy: „Jen hezky jeď a pozor na kameny“. Lidi padají jako hrušky, děti i rodiče se radují. Zvláštní. Během 35 minut jsme dole u nástupu lanovky, svítí do zad a pohled do kraje je umocněn lehce zapadajícím sluncem. Mimochodem, na vrchol nám to trvalo hodinku deset. Psa poutám do bezpečnostních popruhů, aby necestoval po autě. Vyjíždíme z parkoviště a po pár metrech jsme na hlavní silnici a jedeme směrem na Velemín. U hlavní silnice je velký motorest s parkovištěm, a tak odbočujeme s plánem, že se zde naobědváme. Místa je tu dost, hlavnímu sálu vévodí obrovské akvárium s mořskými rybami. Co nás ještě vítá, je „zahuleno“. Nabídka jídel je široká, sedáme k volnému stolu a objednáváme. Je zde frmol, obsluha doslova lítá a během chvilky máme oběd na stole. Oběd je rychlý, nechceme zde trávit více času, než je nezbytně nutné. Jsme znovu v autě a ujíždíme směr Praha. A já už lehce v hlavě přemítám, o čem budu psát.