Výlet mlhou

Podzimní akce jsou bezva. Musíte se sice více ustrojit, ale ta odměna ve formě svařáku, grogu nebo jiného teplého nápoje, je opravdu luxusní. Opět víkend a sedám do auta. Dneska jsem najel pár stovek kilometrů, ale to mi nebrání pokračovat dál a jet na návštěvu do Liberce. Ještě jsem nezmínil, že miluji plánování, vymýšlení výletů. S lahví vína rozděláváme mapu. Kamarádi mě už znají, a tak se začíná mnou. „Lukáši, kam chceš jet, co chceš vidět?“ Házím do pléna místa, která chci navštívit, a zbytek už je na ostatních. A popíjíme. Dlouhé desítky minut nad mapou a jízdními řády jsou někdy nekonečné. I v průběhu přidám ruku k dílu a rozdělám další lahev vína. Jen ať se snaží. Jsem překvapený, opět. Jako ve většině případů, musíme vstávat zase brzy a byť jsem ranní ptáče, sedmá hodina je o víkendu nehezká. Spěcháme na vlak. Něco je špatně. Ty začátky výletů, kdy se doma bere do placatky „meducína“ jsou vrtkavé. Vítek vnáší po usednutí do vlaku moudro. „V Liberci je mlha, ale až dojedeme do Jablonného v Podještědí, to bude sluníčka a těch výhledů.“ Nikdo nevěří a jen nedůvěřivě na něho koukáme. A opravdu, vlak se rozjel a po pár minutách sluníčko, jaké byste jen těžko čekali, vzhledem k počasí v Liberci. Kamarád je po zásluze slovně pochválen a jako první ochutnává „meducínu“. Natolik se ponořujeme do povídání o plánech na Vánoce a Silvestr, že si nikdo nevšímá, že počasí je rázem horší něž-li v Liberci. Stěží vidíme z vlaku nástupiště. V Jablonném se vše jen potvrzuje. Padá rozhodnutí, že v takovém počasí daleko nepůjdeme a skončíme v nejbližší hospůdce. Je opravdu zima, velmi vlezlo. A jdeme. Po 10 kilometrech je první městys a hospoda. Je zavřeno a pokračujeme dál. Druhá, třetí a opět zavřeno. Usuzujeme, že jsou zde závody, která hospoda bude mít déle zavřeno. Jedna vypadá zavřena několik týdnů a další snad několik let. Pořád není nikam vidět. Přes Heřmanice v Podještědí se dostáváme do Mařenic. Nejen, že je tu nádherný kostel, ale taky skvělá hospoda. Zabijačková nabídka nás láká dovnitř, podpořena pivním Mikulášským speciálem. Promrzlí na kost si dáváme polévky a jaterničky. Prostě bašta. Vůbec se nám nechce vstát a pokračovat. Další moudro, stejně jako ve vlaku, je tu. „Musíme se dostat ještě výše, tam už bude to slunce.“ Z Mařenic pokračujeme do Krompachu. Všem doporučuji. Cesta je lemována nádhernými venkovskými staveními a mlha umocňuje jejich krásu. Všechna jsou upravená, po rekonstrukci, žádná zbořeniště. „A teď jsme opravdu nejvejš a není pořád nic vidět?“ Jdeme do místní restaurace, která už stovky metrů nabádá k návštěvě. Jistě to bude něco lepšího. Vyhládlo nám a dáváme oběd v celkem chladném a zatuchle provoněném lokále. Jsme tam sami, jen hostinský se směje, proč se divíme, že v takovém počasí je každý rozumný člověk doma. Zima je venku opravdu přísná a dáváme si po další „meducíně“, tentokrát kupované, aby ta vlastni zbyla na cestu. V lepší náladě se vydáváme zase na cestu. Tu a tam potkáváme jednotlivce na kolech, které stejně jako nás počasí neodradilo. Překvapení, po dalších deseti kilometrech jsme opět v Mařenicích. Majitelka se usmívá, odchází za výčep a pronáší: „Kluci, vám se tady nějak líbí?“ Užíváme si pohodu. Těžko se nám vstává, ale musíme. Slib, že se ještě stavíme u babičky ve Cvikově, nelze zrušit. Babička chystá večeři. Pocit, že celý den jen jíme, mě doprovází už od druhého oběda. Házíme do sebe večeři a spěcháme ze Cvikova zpět do Jabloného. Je tma a mlha přetrvává. V nohách máme přes třicet kilometrů. Sice jsme nic neviděli, zato mlhu popsat umíme naprosto dokonale.  Jen pár minut a autobus je tu. Znaveni, tak jako častokrát po túře, se choulíme ve vytopeném autobuse směr Liberec. Je zajímavé udělat si výlet i přes nepřízeň počasí. Neváhejte a poznejte kraj i z jiného pohledu. Na náměstí v Liberci si rychle procházíme trhy, dáváme svařák, ať máme něco i z té městské kultury.