Vltavo, Vltavo

Rok se s rokem sešel a opět hlasujeme, kterou že to řeku pojedeme. Modlení nezabralo a vyhrává Vltava. Hořekuji, připomínám poslední zážitky z této řeky, dramaticky se u toho tvářím, leč Vltava to ustála. Teď abych to ustál i já. Snažím se hledat to dobré a jako reálné štěstí, které mě může potkat, je slunečné počasí. Teď vím, že negativní přístup, přináší negativní zážitky. V duchu „Vyděržaj pioněr“ se chystám na vodu a ve čtvrtek ráno vyrážíme. Počasí nám přeje, místenky do vlaku koupené. Na nádraží se schází první skupiny o 12 lidech. Zbytek přijede druhý den. Dnešní přespání si zajišťujeme u jednoho ze skupiny v obci Rybník. První zážitek na sebe nenechává dlouho čekat a já vůbec netuším, jaké další a lepší přijdou. Na přestupu vlaku, kterým se chystá mnoho dalších vodáků, to vypadá, jak po zápase Baník – Sparta a obě družstva vyhrála. Chyběli jen těžkooděnci. Průvodčí šermuje plácačkou, aby odehnal a zahnal zpět do vlaku všechny, co se s ním chtějí kamarádit. Teď to přijde, určitě to strojvedoucí vyhodnotí tak, že je to pokyn k odjezdu, byť vše, co má jet vlakem, je na perónu a začne zběsilé naskakování do vagonů. Za ohromného řevu výpravčího se peron přesunuje do vagonu a odjíždíme. Jdeme od a někteří zjišťují, že nenesou svá zavazadla a živě to řešíme. Běžíme zpět na nádraží. Policie plní polovinu hesla Pomáhat a chránit, tedy to pomáhat. Takže večerní poklid v obci nerušíme my, jak by se mohlo zdát, ale policie, která na nás volá: „Nikam neutíkejte, ten stan má ten člověk v červeným.“ „A vy taky neutíkejte, ty batohy maj první dva“. Nakonec ustáváme zbytek cesty a vychutnáváme azyl na samotě u lesa v chalupě. Krásný teplý večer vynahrazuje šílenosti z cestování a s konstatováním, že voda bude skvělá, odpadáváme postupně do postelí. Ranní probuzení je hektické. Zběsilý úprk na vlak do Vyššího Brodu, kde čeká druhá skupina za doprovodu vydatného deště a mlhy, mi začíná dávat smysl. Vyšší moc si mě bere do parády a začínají mi skutečné zážitkové dny. Za vydatného deště přebíráme lodě, někteří nadšenci se oblékají do plavek, jiní do silných vrstev svršků, aby se zahřáli. Ale všechny nás spojuje něco společného. A to mokré pláštěnky z obou stran. Jistě si dovedete představit oblékání igelitového sáčku za větru, kdy je materiál tak jemný, že i kašmír se zdá v tu chvíli pevnější. Cestování v pláštěnce není tak hrozné. Tvoříme v tom vlastně plachtu, do které se opírá vítr, a je méně pádlování. Každopádně se všichni těšíme do stanů, kde se převlékneme do suchého a bude pohoda. Jsme v kempu, dáváme lodě na břeh. Po jeho vyběhnutí je tu nový zážitek. Připomínáme skupinku sov a otazníky, které máme nad hlavou, do sebe boxují. Vyhrazená plocha pro stany obsahuje přibližně 7 cm vody. Vše podtrhává dalších několik centimetrů bláta všude okolo. Po několika přesunech stanu, kde zkouším, jak je to kde hluboké, kde se dá plavat a kde ne, házím stan na volný flek mezi ostatní a s rezignací ve tváři proklínám vše. Ráno bylo kouzelné a vypadá to, že jsme přes noc přešli do podzimní dekády. Jak by řekl Rákosníček: „Mlha byla hustá tak, že by se dala krájet.“ Jelikož se pláštěnky osvědčily, opět je nasazujeme a vyrážíme plout dál. Dodávám, že takový provoz, který nás v sobotu na řece čekal, znám jen z černých komedií. Byla místa, že se nedala žádná loď předehnat, jak byla řeka nejen na šířku ucpána loděmi. Potkáváme větší skupiny, než jsme my. Nás je kolem 24, ale jsou zde i větší, mnohem větší, než je ta naše. Odpoledne se začíná počasí lepšit, a tak zastavujeme na jídlo u stánků, které lemují břeh. Je to bombardování reklamou i stejnou nabídkou jídel. Záměr je jasný, zasytit co nejvíce lidí pod heslem: Smaženě, draze, rychle. Nekonečné fronty a davy stovek lidí a lodí jsou všude, kam se podíváš. Přestože je zakázaná konzumace alkoholu na vodě, jen minimum vodáků to dodržuje, a tak je ve vodě nejen mnoho různého odpadu od vodáků, ale i z vodáků. No prostě hnůj. Stanujeme v Českém Krumlově, poprvé za ty roky v druhém kempu blíže centru. Začíná pršet. Rychle stavíme stany a utíkáme najít nějakou hospůdku, ať si dáme večeři. Objednáváme si jídlo, poroučíme pivo. Po prvním loku se nám křiví tváře, a tak to říkáme servírce. Odpověď je během pár vteřin. Já pivo nepiju, tak to nepoznám, takže mu nic není. Po chvilce brblání nám přináší nové, jinou značku se slovy: „Tak jsem to dávala kuchaři a ten říkal, že to pivo je dobré“. Dikce je taková, že si okamžitě uvědomuje, jaké je skutečné sdělení. Nezapomeňte, že máte objednaná jídla, tak ať v nich nemáte něco navíc. Večer končíme na pár pivech v hospůdce na začátku pěší zóny do nitra starobylého Krumlova. Jsme překvapeni. Ona existuje i horší cenová skupina než 4.? Ti, co jsou očkováni z exotických zemí, kde trávili jinou dovolenou, nás přesvědčují, že tady to bude dobré. A je. Na to, jak podnik vypadá omšele, je zde prima atmosféra, místní štamgast hraje na kytáru. A naše požadavky řeší hned a s úsměvem. Stůl je natolik špinavý a plný zbytků jídla, že si říkáme o jeho uklizení. Přichází obsluha a dává radu: „Ted pozor na nohy, poteče to dólu“. A opravdu, stůl „ošplýchává“ vodou tak, že skrze mezery vše protéká na zem. V čem stojíme, už neřešíme. Poslední den naší plavby, kdy nastává opět léto, si neskonale užívám. Čas máme, není kam spěchat, před námi je jen pár kilometrů a rezervaci na místa do vlaku máme. Slunce přebijí předešlé zážitky a svět je zase prima. Poslední zážitek na sebe nenechává dlouho čekat a stupňuje se. Vlak má zpoždění a přijíždějí jen tři vagonky. Na nástupišti je odhadem 100 lidí. Vymáhání své rezervace nemá cenu, resp. má. Vlak je natolik plný, že nás nechtěli ani nabrat. Nakonec rezervaci na sedadla měníme za typický dobytčák. Ten je na konci vlaku asi záměrně, kdyby jelo víc lidí, tedy toto má dopravce „ošéfované“. Po necelé hodině náročného otloukání v nákladním voze sedáme do rychlíku směr Praha a první hodinu mlčíme. Co na to říct? Bylo to překrásné a bylo toho dost. Teď vážně, pokud je pěkné počasí, to špatné se zvládá lípe. Na viděnou na řece.