Vinohradem za vínem

Uběhlo pár let a domlouváme se na návštěvě sklípku, ochutnat vína než ta běžně dostupná v obchodech. Je jasné i bez hlasování, kam se vydáme. Zajišťujeme pobyt a degustaci v nejmenovaném sklípku, kde jsme onehdy byli. Máme několik termínů a volíme ten nejlepší. Tedy ten, který vychází na mé narozeniny. Vše klaplo, je víkend a vyrážíme v dopoledních hodinách do Velkých Bílovic. Předpověď počasí hlásí sice chladno, ale slunečné počasí po celý víkend. Super. Cesta utíká velmi rychle. Máme to štěstí, že na dálnici není hlášena žádná kolize. Můžu říct, že ne vždy je to takto skvělé. Jezdívám v týdnu pracovně směr Brno často a někdy ze dvou hodin jízdy jsou i čtyři hodiny jako nic. Už se nám ukazují tabule se směrovkami a kilometráží na Bílovice. Jsme zde. Obvolávám zbytek skupiny, který jel dřív a je už na místě. Jeli se podívat na kapličku, která je uprostřed vinohradu, a tak je jedeme vyzvednout. Vracíme se zpět k penzionu a hned po příjezdu se jdeme ubytovat. Za ty roky se nic nezměnilo, což je dobře. Penzion je stále ve velmi dobrém stavu. Okoukáváme stojan s víny, která jsou připravena jak k degustaci, tak další konzumaci. Nějak se zastavil čas, už chceme ochutnávat vína a znalecky o nich konverzovat. Však to znáte: „Hmm, červené. Cítím v něm. . . “ Organizátor celé akce nás uklidňuje: „Je čas, klid.“ Dáváme kafe, ať vydržíme co nejdéle a můžeme ochutnat veškerá vína, která na nás čekají. Už se to blíží, za pár minut to začne, degustace s výkladem. Nikdo si ani nevšiml, že ještě nejsme kompletní a začátek je odložen. „No to snad né. Kdy dojedou?“ zaznívá z několika úst. Prostě jako děti, které se těší na rozbalování dárků. Každá minuta se rovná deseti minutám. To čekání je neúnosné. A co se neděje. Majitel sklípku nám donáší obrovský hrnec guláše. „Chlapi, je potřeba se pořádně najíst, jinak nic nevydržíte a degustace bude to poslední, co si budete pamatovat.“ Je pravda, že to čekání nás vyhladovělo a dáváme na radu zkušenějšího. Guláš je vynikající, masíčko se rozpadá. Je docela dost slaný a už víme, že „žízeň“ bude veliká. Dojídáme, talíře jsou jak z myčky, a poslední členové dorazili. Sklízíme ze stolu a chystají nám sklenice na degustaci, džbán s vodou, talíř s chlebem. Vinař zaujatě vypraví ke každému z dvanácti vzorků a nám s každou ochutnávkou stoupá hladina alkoholu. Nebudu vyprávět do detailů, ale večer se povedl. Ráno mě budí paprsky slunce, jež pronikají do pokoje. Je před sedmou hodinou a v penziónu panuje klid. Oblékám se do sportovního a jdu se na chvilku proběhnout. Vinohradem jsem ještě nikdy neběžel a mé očekávání, že to budou jen lehké svahy, je okamžitě pryč. Po pár stovkách metrů se terén začíná značně klikatět a hlavně stoupat. Dávám si cíl, doběhnout alespoň ke kapličce, u které včera byli všichni, autem. Počasí je fakt nádherné, kochám se krajinou, a vinohradem, ve kterém je dost velký ruch. Tolik lidí po ránu, kteří pracují venku, jsem už dlouho neviděl. V průběhu pořizuji fotky, je opravdu na co se dívat. Po pár kilometrech dobíhám ke kapličce, která stojí na menším kopečku, je od ní nádherný pohled do kraje. Je silný vítr a udělat fotku, aniž by byla nerozmazaná, je nadlidský úkol. Co teď? Na návrat je ještě brzy, tak pokračuji dál do nejbližší obce s názvem Vrbice. V obci je nádherný kostel s farou. Netuším, co dalšího mě čeká po doběhnutí. Vedle kostela je Pomník osvobození obce, kterému vévodí monument s dělem, tedy protitankovým kanonem PaK 40, ráže 75 mm. A hned ve svahu pod tím vším jsou několika patrové sklípky, pocházející ze 17. století. Původně sloužily jako úkryt před loupežníky. V dnešní době spíše připomínají obydlí pro hobity z Pána prstenů. Ranní slunce dělá své a fotky jsou perfektní. Na to, že je brzké dopoledne, začíná se to hemžit turisty. Je na čase se vrátit do penzionu a všechny vzbudit, ať si taky užijí krásného dne. Po návratu zjišťuji, že to vyběhnutí bylo 19 km. V tom počasí to šlo samo. U snídaně se domlouváme, co podnikneme, a shoda je navštívit farmu s bylinkami. Opravdu doporučuji. Kdo je miluje, tak si přijde na své, a kdo ne, tak taky. Lze zde navštívit jak restauraci, tak hlavně vyhlídku, která je na střeše firmy, a pokochat se pohledem do kraje. Stojí to fakt za to. Místo ocení i děti, pro které je vytvořeno hravou formou poznávání bylin. A jak je vidět, baví se tím i dospěláci. Pro relax jsou k dispozici křesílka, houpací síť a prostorná terasa restaurace. Vracíme se do Bílovic a někteří z nás se vydávají navštívit okolní sklípky a ochutnat další vína z této oblasti, nasát atmosféru sklepů. Kamarád nás bere do jednoho konkrétního, odkud si kupuje vína v průběhu roku, když má cestu okolo. I já to vítám, vozí mi je též. Sklípek je prostý, a přesto o dost útulnější a autentičtější. Prostě super atmosféra. Kolem nás vína „pracují“ a moje astma též. Takovou zátěž na organizmus jsem už dlouho nezažil. Mezi jednotlivými víny při ochutnávce migruji do míst, kde mohu dýchat, a zase zpět. Stávám se hlavní atrakcí a mám pocit, že se brzy budou uzavírat sázky, zda to se mnou sekne nebo ne. Nakonec se žádná tragédie nekoná a já přežívám. Vracíme se zpět do sklípku, kde máme základnu, a večer se pozvolna rozjíždí. Ráno se balíme, předáváme klíče a chystáme se na cestu. Jedni jedou v okolí obhlédnout stavbu, která dostala v roce 2016 architektonickou cenu, další do nejznámějšího vinařství v republice. A já, já už přemýšlím, že si příště vezmu kolo, a to udělejte i vy, až sem pojedete, rozhodně se vám to vyplatí.